Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Poslední zvonění

19. května 2012 v 19:54 | J.
Snad každý student ocení den školy, kdy se nemusí učit. Tenhle den sice nastal, ale úplně zadarmo to pro nás, studenty, nebylo. Byl to den posledního zvonění. Jen co několik odvážlivců vystoupilo z autobusu, hned se kolem nich seskupila banda čtvrťáků v různých kostýmech. V pyžamech, jako bezdomovci, nebo v retro stylu. Všichni křičeli, cinkali, pískali a hlavně chtěli drobné do kasičky.
Když jsme to my, stále sedící v autobuse viděli, rychle jsme vyběhli předními dveřmi, abychom jim utekli. To se sice povedlo, ale jenom na chvíli. Před školou nás čekala mnohem těžší zkouška. Jedny dveře, spousta barvy, velké množství octu a samozřejmě další maturanti. Nakonec jsme i tohle přečkali a říkali si, že to nejhorší je určitě za námi. Ale jak se říká - skutek utek.
Po dvou vyučovacích hodinách, při kterých se stejně nic nedělo, protože na chodbách byl takový hluk, že bychom stejně nic neslyšeli, přišel na řadu koncert. Na školním dvoře zazněly naposledy hlasy "žabích" maturantek a maturantů.
Když koncert skončil, přišla pro nás, třeťáky, snad ta nejhorší chvíle. Pasování. Na dvoře byly rozestavené židličky pro studenty z ostatních ročníků.
Abych upřesnila, co vlastně pasování znamená. Je to pár úkolů připravených čtvrťáky pro třeťáky, aby se ujistili, že jsou schopni "převzít po nich velení ve škole". Stát se mazáky.
První třída si to odbyla překvapivě rychle. Byli na ně mírnější, než o něco později na nás, nebo na další třídu. Jen jim "upravili" účes, přešli s kelímkem vody na hlavě, udělali kotrmelec, trochu je pomoučili, odpověděli na otázku a to bylo všechno. A vlastně dostali diplom.
Za to ta naše třída si to užila pořádně. Po samozřejmém učesání přišlo na řadu lovení jablka z vody bez pomoci rukou, hned potom, bez utření, vylovení bonbónu z mouky (taky samozřejmě pusou). Hned na to, jsme ochutnali cosi hnědého, zapili to čímsi zeleným a nakonec, jako chuťovku jsme měli něco modrého. Po téhle zvláštní zkušenosti nás donutili najít v krabici plné slizu malou skleněnou kuličku a zatočit obručí kolem boků. Tohle všechno ale bylo pořád dobré, protože přišla část nejhorší. Ulička smrti. Několik metrů dlouhá plachta, plná vody a mýdla, přes kterou se muselo přejít. To ale nestačilo. Okolo stálo několik čtvrťáků a všichni po nás stříkali vodu, ocet, voňavku, prostě všechno, co bylo po ruce. Nakonec, a to byla opravdu poslední část, se nás zeptali na pár otázek a pasovali šerpou z toaletního papíru. Byla ale radost podívat se na své spolužáky a vědět, že v tom nejste sami, protože všechni vypadali hrozně.
Jako poslední přišla na řadu třída kluků. Samozřejmě jim upravili vizáž, jako všem ostatním. Potom museli prohledat velkou část plastových odpadků a najít v nich tři lahve skleněné. To bylo časově omezené. Následujícím úkolem bylo vypít cosi hnědého. Asi to nebylo moc dobré, protože nikdo se u toho netvářil nadšeně. Poté ale přišel snad ten nejzábavnější úkol. Teda aspoň pro nás diváky. Úkolem pasovaných bylo schovat se pod papírové krabice do 10 vteřin, jinak je pokropili vodou z konvice, kbelíku, nebo z obou naráz. Většinou to nikdo nezvládl a nebo si "zalévač" našel skulinku v jeho úkrytu a vodu lil přímo do ní. Spousta lidí se u toho úkolu nasmála. Jeden z posledních úkolů spočíval v tom, že pasovaní jezdili na malém kole mezi maturanty a ti po nich házeli velké balóny. Úplně poslední bylo samozřejmě odpovídaní na otázky.
I přes tohle všechno jsme všichni přežili bez nějaké újmy na zdraví. Občas utrpěla pouze naše ega. A díky tomu, že jsme se překonali a podstoupili toto, víme, že příští rok se my vyřádíme na ročnících po nás. Teď z nás jsou mazáci, kteří jsou "pány" školy.
 

Bonjour Paris, Au revoir Paris!

11. května 2012 v 20:39 | J.
O krásná Paříži, konečně se mi splnil sen. 12 let o Tobě sním, a teď, konečně se mi to podařilo. A jsi vážně překrásná. Lepší město jsem nikdy neviděla. A že jsem jich navštívila nemálo.

Tak a teď, abych to vysvětlila. Minulý týden se mi splnil můj odvěký sen. Navštívit Paříž. Krásných (krátkých) pět dní. I přes to, že počasí nám zrovna nevyšlo, musím uznat, že lepší už to být nemohlo. Eiffelovka. Sacre Coeur. Versailles. Montmartre.
Jednou se tam přestěhuju. Můj nový sen. Sice francouzsky neumím ani slovo, ale do té doby to zvládnu.

První den, hned asi o půl osmé ráno, ještě rozespalí a unavení z celonoční jízdy autobusem, jsme zastavili před Ní. Kolem liduprázdno, jak jen asi tak brzy může být. Pan průvodce k nám prohodil pár zajímavostí a pak nás nechal svému osudu. Stoupli jsme se tedy do už pomalu se formulující fronty a čekali do půl desáté (!) na otevření pokladny. Zima byla příšerná, ale stálo to za to. Když jsme vycházeli po schodech nahoru, rychle jsme se zahřáli a výhled z druhého patra? Naprosto dokonalý. Viděla jsem vše, co jsem chtěla.
Po téhle zkušenosti a pár dalších procházkách, jsme se nechali večer dovézt do hotelu, naproto vyčerpaní a kolem desáté usnuli.

Druhý den hned ráno nás autobus dovezl do Versailles. Snad každý druhý autobus tu byl z Česka - neuvěřitelné! Ale ty zahrady byly taky k neuvěření. Spousta fontán, soch a potom, když začala hrát hudba a fontány stříkaly do rytmu - páni! Husí kůži z hudby už jsem dlouho neměla :). Odpoledne proběhlo další prošlapávání bot po Paříži a speciálně po Montmartru. Sacre Coeur se spoustu lidí, a černošských "zlodějíčků", kteří se vám snažili vnutit svoje výrobky za nehorázné ceny. I to k tomu ale patří.

Poslední den nás čekala snad ta nejhorší a jediná špatná část. Ani jsme nevěděli, že to bude takhle šílené. Louvre. Skoro 6 hodin úmorného chození jeho širokými chodbami mezi spoustou obrazů, které jsem ani neznala. Neříkám, že jsem úplný laik na umělecká díla, ale tohle už vážně bylo moc. Antické sochy byly moc hezké, to mám ráda. O Řecko a Řím jsem se vždycky zajímala, ale obrazy, které mají pořád stejný námět prostě nejsou mou parketou.
A ta fronta u miniobrázku Mony Lisy? Šílená! Jednoduše šílená! A když jsem hledala i DaVinciho další díla, nenašla jsem je.

To je ale jedno, i tak to byl nejlepší výlet, jaký jsme kdy zažila. Paříž zůstane mou jedničkou navždy.

Balet, prasátka a Alfred Eisenstaedt

21. dubna 2012 v 18:34 | J.
No, už pár dní jsem s ničím nepřispěla, protože jsem neměla žádný nápad, či tak něco. Ale nakonec jsem se zase "probudila".

Ve čtvrtek jsem s mamkou navštívila v našem městě balet. A ne jen tak ledajaký, nejenom proto, že v našem malém městě prostě balet nikdy není, ale proto, že to byl světoznámý americký Ballet Magnificat. Takže místo toho, abych se učila na páteční čtvrtletku z matiky jsem se oddávala představení, které se jmenovalo Marnivé putování.
Ještě předtím než to ale začalo, měl pán, kderý to zařídil proslov. Přesně takový ten, kdy děkuje všem, že přišli atd. No ale teď přišlo to, co jsme absolutně nečekali. Začal mluvit o víře v Boha, o Ježíši a takhle všemožně. Abych byla upřímná, trochu mě to zarazilo, protože v Boha nevěřím a taky, abych byla upřímná, tak mi to trochu zkazilo první dojem z toho představení.
Co se ale dalo dělat že? S mamkou jsme to překously a začali se soustředit na představení samotné. Bylo to moc krásné! Ani bych nečekala, že si mi to bude takhle moc líbit.
Bylo to o muži, ženě a jejich dceři. Odchází na trh, kde právě žena a její přítelkyně zatančili jakýsi tanec (jméno si už nepamatuju). Ale ten se jejímu manželovi zdaleka nelíbil tolik jako všem ostatním. Rozhořčen od nich odešel. Po chvíli na něj začaly působit síly temna (síly ďábla) a on se vrací domů, vrací svůj snubní prsten, a odchází pryč za lepším životem.
Cestuje po světě a potkává všechny možné neřesti. Nakonec ho ale oberou o všechen jeho majetek, a on musí začít pracovat na farmě, kde pěstují prasata. --- To byla mimochodem moc zajímavá část. Baletky byly převlečeny za prasátka a tancovaly jako labutě z Labutího jezera. :))
No nakonec si Franc (muž), uvědomí svoji chybu a poprosil Boha(!!!) o druhou šanci. Bůh mu ji dá a muž se vrací domů zpět ke své ženě a dceři. Ty stále doufají v jeho návrat a jsou velmi šťastné, když ho vidí. Skončilo to tak, že všichni znovu tančí ten tanec, co se Francovi na začátku nelíbil.

Kdyby to skončilo takhle, tak by to bylo moc fajn, ta víra v Ježíše tam ani nebyla moc zřejmá. Kdybych nevěděla, že je to o tom, asi bych to ani nepoznala. Když to ale skončilo, měl hlavní tanečník (Franz) proslov -- byl totiž z Česka - NÁHODA -- a mluvil k divákům o tom, jak je skvělé, že přišli a že doufá, že budou odcházet s vírou v Boha v srdci a v duši.
No, tohle mi teda trochu zkazilo konec. Jinak to bylo ale vážně hezký.
Mimochodem, tenhle soubor vystupoval ještě v Rychnově nad Kněžnou a v Hradci, tak jestli jste na tom někdo byl, řekněte, jak se vám to líbilo :))


Nevím, proč, ale kvůli tomuhle baletu jsem si vzpomněla na jednoho úžasného pána. Asi proto, že jsem viděla několik jeho fotek, na kterých jsou i baletky.. Asi nevíte koho myslím.. Možná vás to napadne podle téhle jeho fotky..
Myslím, že je skvělý, nemyslíte? Opravdové vyjádření radosti a lásky :). Má ale i další hezké kousky...
File:Legendary kiss V–J day in Times Square Alfred Eisenstaedt.jpg
 


Jízdy?? Hmm ;)

29. března 2012 v 12:31 | J.
Dnes.. dnes k tomu došlo. Měla jsem zkoušky v autoškole. Přišla jsem celá vyklepaná z testů, že je určitě neudělám. A hádejte co? Testy na 100%. Byla jsem tak šťastná! :) S jízdou už jsem si hlavu nelámala, tu přece dám, jízdy mi vždycky šly.

A ejhle. Jen co vyjedu, co se asi tak nestane. Jedu si za autem, které staví na stopce, zastavím za ním a už si myslím, že to je super, jen se rozjet. Jen co odjede auto, pomalu se rozjedu taky.

No a pak, laskavý pan komisař, mě navedl na parkoviště, kde mi oznámil, že jsem udělala hrubý dopravní přestupek, nezastavila na stopku.

Ale já přece zastavila, říkala jsem si po tom, co jsme se s kamarádkou vystřídaly (ta mimochodem, vjela do protisměru, ale i tak jízdy udělala).

Od té doby už jsem vystřídala 6 stupňů nálady: nejdřív ještě v autě neuvěření, potom nepochopení. Venku předstírání lhostejnosti, abych nekazila radost holkám, potom smutek, rozčilení a teď?? Teď už se tomu jenom směju -- co na to taky jinýho, že? Vím, že jezdit umím, tohle byla jenom hloupost :).

Nejhorší z toho je, že ani můj učitel pořádně ze začátku nevěděl, za co mě komisař "vyrazil". Prostě pech, možná jsem mu nesedla :).

A poslední perlička! Potom, co jela druhá dvojce, holka, která jela ze stejného místa na stopce nezastavila a učitel jí dupnul na brzdu, protože to už věděl! Vážně, prostě pech. Ach jo..

No, doufám, že v tom nejsem jedinná, a že mě taky podpoříte svými případy :)

Moje země, moje město, můj svět

21. března 2012 v 16:15 | J.
Dnes jsem se byla projít a zjistila jsem, jak je vlastně moje město krásné. Vzala jsem si s sebou foťák a začala ta mánie :)
Tak jsem se rozhodla, že Vám tady ukážu pár ukázek...
Jaro v plném rozkvětu, už se to nedá vrátit zpět.

Jsem ráda, že nejenom rostlinky rostou, ale že si i zvířata probouzí. (Táta teda není moc rád, že se probouzí zrovna krtci, ale co).

Kupodivu jde vidět i na těch bunkrech, že na ně působí jaro. Jako na všechno.

Tam nahoře to vypadá taky jarně. I když o víkendu to žádný zázrak nebyl. Všude ještě moře sněhu.


A nakonec náš drahoušek, který si umí vždycky vybrat správné místo a čas pro šlofíka :)

Zkusíme hru na pravdu?

14. března 2012 v 11:12 | J.
Asi každý aspoň jednou v životě o něčem neřekl pravdu, a ne jednou. Malá nevinná lež přece nic nezkazí. Např když se mě rodiče zeptali (to mi bylo asi 7 let), jestli jsem večeřela a já řekla že jo, přitom to nebyla pravda. Oni na to nakonec přišli a řekli o mě, že jsem lhářka. Ale to byla přece jenom malá, malinká lež. Tím se nic nestalo, nikomu to neuškodilo.
V té době mě to ale strašně rozhodilo, že mi řekli "lhářko". Od té doby jsem se rozhodla říkat jenom pravdu...
Moc dlouho to samozřejmě nevydrželo. Prostě to nešlo stále mluvit jenom pravdu, protože vlastně jenom tím, že něco zatajíte, tak už neříkáte všechno -- taková polopravda, pololež.
Teď ale chci udělat pokus. Ode dneška, od téhle chvíle budu mluvit a psát jenom pravdu aspoň jeden týden. Vím, že to není moc, ale třeba mi to potom vydrží navždycky :).
Tak, to je asi k tomuhle všechno, musím jít totiž na autobus. A napsat mamce, aby mi nechodila naproti, protože nechci. Asi bych to měla nějak zaonačit -- vlastně ne -- to nemůžu :).

Útěk solniček z Margaritaville

5. března 2012 v 20:25 | J.
V jedno poklidné krásné ráno. Přesně takové, jaké bývá v našich vysněných městech -- ve městě, které má každý z nás utvořené ve své vlastní fantazii. Obyvatelé tohohle města se probouzí, slunce svítí, ptáci začínají zpívat. Prostě každý hned pozná, že tohle ráno je neobyčejné. Že se něco stane. První věc, co všechny napadne. Tenhle den bude zvláštní.

Nic je ale prozatím nenapadá. A když ano, tak něco dobrého. Jednička z matiky, dobrý oběd, nebo prostě jen den bez hádky. Cokoli, cokoli hezkého, protože v takový den se nemůže stát nic špatného.
V tom se ale pletou, protože jen co se "vykopou" ze svých postelí, dojdou do koupelen, kde udělají všechny svoje ranní rituály a zasednou ke stolu, aby posnídali, všimnou si, že je něco špatně. Ale co?? Říkají si. Nic se tady nezměnilo, tak proč mám takový pocit?
Přijde jim to všem divné, ale stejně si nevšimnou, že jim něco chybí. Ráno přece sůl není potřeba. Všichni tedy odchází do práce, škol, na nákup, nebo kamkoli jinam. Celé dopoledně proběhne jakž takž v pořádku, ale nikdo se nemůže zbavit toho divného pocitu. Co se stalo? Co chybí??

Mezitím, v době polední, si už některé maminy, co doma vaří oběd, všimnou co chybí. Vaří a vaří, ale jídlo jim nechutná. Co tomu chybí? Jasně, no přece sůl, řeknou si a jdou si pro solničku. Kde ale je?? Přece jsme ji někam neuklidili, když má své pevně dané místo, říkají si a začnou ji hledat.
Po x minutách a několika spálených jídlech, nebo "uteklých" polévkách či bramborách, je stejně nenajdou, a proto jídlo neosolí. Zatímco se doma tyto osoby nervují, že jejich jídlo nebude dokonalé, ostatní části rodin zatím nemají vůbec tušení, co se děje. Ale v tu chvíli, co přijdou na oběd, sednou si a dají si první sousto, dojde jim, co ráno chybělo. Solnička! To přece není možné, kam by se asi tak mohla podít? Vždyť ji dáváme vždy na stejně místo? To je divný, říká si každý.

Odpoledne, po neslaném obědě se všichni ti, co museli vařit svůj oběd bez soli rozhodnou, že to tak nenechají a rozjedou se do obchodů, aby doplnili své zásoby soli. Ta ale nikde není k dostání? Co teď? Co budeme dělat?? Začínají z toho být už dost nervózní, vždyť přece bez soli se nedá žít, co budou večeřet, když nemůžou jídlo osolit? Svět jako takový skončí, když není sůl, naříkají si. Celí zmatení se vrátí do svých domovů, a čekají na zbytek své rodiny, kdy se vrátí domů.

Jen co klapnou domovní dveře, letí za tím, kdo přišel a vyhrknou: "Hádej, co se stalo!!"
"Zmizela sůl, že jo?", odpoví ten druhý.
"Jakto víš? U vás v jídelně taky?? Nemožné!"

Ještě se chvíli takhle dohadují, čím to může být. Také zavolají všem svým známým a dozví se to samé. Sůl a všechny solničky zmizely!!

.....

A mezitím na slunné pláži, kdesi v Karibiku, na jednom nejmenovaném ostrově, se válí na pláži obrovská kupa soli a solničky na lehátkách se slunečními brýlemi. Ďábelsky se pochechtávají a užívají si zaslouženou dovolenou. Protože, kdo by chtěl být v jejich kůžu, že? Pořád jen stát na místě, nebo solit a jedinný s kým si můžou promluvit je pepřenka. Kvůli té, si ale musí pokaždé kýchnout.
Život solničkek asi není moc jednoduchý. :)


Pro ty, kdo by chtěli vědět, jak tohle dopadlo: Solničky se samozřejmě vrátili do Margaritaville a už nikdy své rodiny neopustili. :)

Vysněný svět ... tam za zrcadlem

27. února 2012 v 19:27 | J.
Jaký je?? Ten svět za zrcadlem? Ten vysněný svět, o kterým každý z nás občas přemýšlí? Svět, ve kterém se sny stávájí skutečností.
Můj byl takový .. svět, kdy nemusím být v tom "domě hrůzy", na intru. Ale to se mi teď změní! Konečně, za dva dny tu končím a budu už každý den dojíždět. Sen, svět za zrcadlem. Už tři roky si tohle přeju. Tohle byl můj sen, můj svět za zrcadlem. Věc, o které se mi zdávalo. A teď se to splní...

"Jeden z dalších" mých světů za zrcadlem je ten, že se narodím někdě jinde. V jiné době, v jiném městě, v jiné zemi. No nezní to tajuplně? Probudit se a zjistit, že jsme někdo jiný? Že žijeme jiný život??
Jsem mladá, vypadám jinak, jsem někdo jiný. Žiju si ten pohádkový život, který bych si moc přála, procházím se po Champs Elysées/Sunset Boulevard, 5. avenue, nebo po jakékoli jiné krásné ulici. Jsem úspěšná ve své práci, kterou mám moc ráda,m bydlím ve svém vysněném malém útulném bytě. Prostě si žiju svůj sen.
--> samozřejmě jen ve svých snech :)

Jeden z dalších asi bude i ten (úplně z jiného soudku), že bych chtěla žít několik let třeba v džungli. Živit se tím, co vypěstuju, žádná elektronika, prostě nic moderního.

A co ty Vaše "světy za zrcadlem"?? Jsou taky tak střelené?? :)

Ten pocit, co přece všichni známe

31. ledna 2012 v 17:00 | J.
Zoufalství. Zná to snad každý. Ten pocit, kdy si myslíme, že se všechno kazí, nic nám nevychází, vše je špatně. Taky to znám. A moc dobře -- vlastně v tuhle chvíli mě jedno tohle "super" období přechází.
Období bez inspirace, bez nápadů, bez nálady, bez chuti k životu. Mívám pocit, že nikomu na mě nezáleží, že by občas všem bylo líp beze mě. Z toho upadám do "depresí" a pak jsem na každýho protivná. Potom jsem naštvaná kvůli tomu, že jsem byla taková a když se snažím to napravit, tak to stejně nejde. Je to jako bludný kruh.

Nakonec si ale vzpomenu, žo moje zoufalství je nic oproti tomu, co prožívají jiní lidé. Vzpomenu si na chudé Somálce, kteří nemají co jíst. Na Japonce, které zasáhla tsunami. Na spoustu dalších lidí, kteří v tomhle světě trpí! A z toho je mi ještě hůř. Protože bych pro ně chtěla něco udělat, jen nevím co. Něco užitečného. Něco, o čem bych věděla, že to těm lidem pomůže.

Je to hrozný pocit, nevědět co dělat. Tolikrát si říkám, že udělám něco užitečného. Něco pro svět. Zamysleme se nad sebou -- stoupněme si před zrcadlo a zeptejme se sami sebe -- Tak, co všechno jsi kdy udělal?? Čím jsi přispěl světu??
Kolik z nás si dovede odpovědět nějak rozumně. Nějak, aby ta jeho odpověď vyzněla vážně tak, jak má. Tak, že pro svět vážně něco udělal. Určitě jen několik málo lidí by si mohlo odpovědět správně.

Nedávno jsme se se spolužačkou tak nějak bavily o tom, že bychom moc rády darovaly krev, až k tomu bude vhodná příležitost. Přijde mi, že to je aspoň jedna z mála věcí, kterou pro někoho můžu udělat. Díky tomu budu vědět, že tím, co jsem podstoupila, jsem někomu pomohla. Ale zpátky k věci. Zaslechly nás jiné holky a hned začaly dělat obličeje a všemožně se pitvořit, jak můžeme jít něco takového udělat, že to by ony nemohly. Na to se příliš bojí. A taky nechtějí, aby do nich někdo píchnul. A měly by z toho samozřejmě modřinu!!!
Tomu poslednímu názoru jsem nemohla uvěřit. Snad by je zabilo, kdyby se jim udělala na pár dní malá modřinka. Ale, to že by tím mohly pomoci nějakému člověku, třeba zachánit mu život, to není podstatné.

Je to smutné, to v jakém světě žijeme. Jak nás některé věci ovlivňují více, a některé méně. Takže říkám: Jestli na to máte stejný názor jako vy, jen do toho! Pojďme společně pomoci naší společnosti, udělejme aspoň něco pro lidi, kteří trpí, pro ty, kteří jsou zoufalí.
Ať je to jen smska do fondu pro děti, koupení bílé pastelky, nebo třeba to darování krve, je to důležité! Těm lidem to určitě pomůže!! Mrkající

Já vím, ty víš i oni ví, že...

20. ledna 2012 v 17:43 | J.
... zase začnou "frčet" korálky!
Musela jsem to říct! Vrátila jsem se zpátky k dělání zvířátek z korálků! :)
Takže tady je malá ukázka!!! :)



A jako poslední můj super/nesuper angry/nonangry bird :) pozor.. vlastní výroba, ale návod můžu dodat, kdyby někdo chtěl :)

Ještě jsem vlastně měla Eiffelovku podle vlastního vzoru, ale tu jsem nakonec zase rozdělala. Nebyla přímo perfektní, ale chci ji zkusit znovu!! :)

Kam dál

LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI