Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Červenec 2011

My green world

31. července 2011 v 20:59 | J.
Poslední dobou se mi začala líbit zelená barva a tak je najednou celý můj svět do zelena ... pár ukázek:

... začala jsem sbírat čtyřlístky.. další důkaz, že je proč žít. Najdeš čtyřlístek → budeš mít štěstí! :-)

...Bez téhle zeleně bysme neexistovali.. kdo by nám vyráběl kyslík??

... I Green Day jsou vlastně "green" i když jiným způsobem :-)


... Tohle sice není nejlepší obrázek, ale i ovoce a zelenina jsou ze začátku zelené, takže jídlo má taky zelenou barvu :-)


Green Comic Alien Clip Art ... O těch z vesmíru se říká, že jsou taky zelení ne?? Na té barvě něco být musí
:-D



A nakonec ... je barvou přírody, rovnováhy, klidu a naděje. Působí uklidňujícím dojmem a pohled na zelenou barvu napomáhá regeneraci a načerpání nové síly. Lidé, kteří mají rádi tuto barvu budou více ochotní rozdávat lásku a pomáhat motivovat ostatní.

I´ll be waiting... (part I)

31. července 2011 v 13:51 | J.
Jen tak sedím a poslouchám I´ll be waiting od Lennyho Kravitze říkám si.. taky na mě někdo čeká?? A kupodivu odpověď je ano

Zítra odjíždím na měsíc(!) pryč. Za oceán, velkou louži. Skoro všichni si řeknou, teda ta se má. Já ale sama nevím jaké z toho mám pocity. Jasně, těším se, a strašně moc. Uvidím se ségrou, kterou vídám jen jednou do roka. Pravděpodobně si užiju super prázdniny. Ale na druhou stranu... měsíc být neustále s rodiči, mít je za "zadkem". Táta a jeho protivnost, kterou schválně neskrývá před ostatními, aby je všechny otrávil. Máma a její podlézaní tátovi, přetvařování - naoko ze sebe dělá kamarádku, ale jen co se otočíš, tak už je proti tobě. Vypadá to, že to přeháním, že jsem jako každá jiná puberťačka, ale je to vážně tak Smějící se.

A taky mě tu drží ještě neco, kvůli čemu nechci odjet. Můj přítel! Pche - to zní ještě víc, jak bych byla nějaká "ehm". Nepoznávám se, když tohle píšu, ale co, prostě to tak je. Před dvěma dny, jsme spolu tohle téma znovu řešili (odjezd a tak) a já mu říkala, co když se na tom festivalu, kam jedeš, zamiluješ do nějaké slečny - rovnovlasé, mnohem víc sportovně založené než já :-D. Řekl, že to se nestane a já chtěla vědět proč... stačilo by mi, kdyby řekl, že to tak prostě bude. Ale on mě překvapil a řekl: "proto, že Tě miluju".

Překvapilo mě to. Známe se vlastně 3 měsíce. Já mu neopověděla, že ho taky miluju. Ještě nikomu jsem to neřekla. Nikdy, nikomu. Vlastně jsem v tomhle ohledu dost zamrzlá. A přitom to vím, vím že ho taky miluju. Jenom to ze sebe prostě nedokážu vymáčknout. Asi je se mnou něco špatně. Přijde mi zvláštní se ho dotýkat, jen tak mimoděk ho obejmout...vážně jsem zvláštní. Ale tolik mě to mrzí. Chtěla bych být jako ostatní, projevit svoje city naplno. Říct jak to cítím Usmívající se.
Tohle je teda další důvod, prostě mám strach, že když se měsíc neuvidíme, odcizíme se. Už to nebude takové jako je to teď. Co když si nebudem mít co říct? Co když už mě nebude mít rád? Tuhle otázku si kladu poslední týden často. Vždycky večer před spaním si říkám: "pche, je to jen měsíc, to nic není, zvládnem to... mám ho ráda a to všechno přestojí...". S tímhle pocitem vždycky usínám, ale ráno, když se probudím, cítím to jinak... "Určitě to nezvládnem, odcizíme se.." a já mám potom zase ten divný pocit celý den, dokud nejdu spát a zase se neuklidním...

A najednou je odjezd už zítra a to mě dost děsí. Vážně mám strach, ale když to zvládli jiní, tak my taky ne? Mrkající Nejsme přece jedinní, že ne..??

v autobuse..

22. července 2011 v 20:14 | J.
Byl duben a ona čekala na autobus ze školy domů. Pršelo a ten den nebyl jejím nejlepším. Autobus měl zpoždění a taky pršelo, takže dost promokla i když měla bundu. Po patnácti minutách čekání a moknutí, autobus konečně dorazil, naštestí i celkem prázdný. Říkala si: "aspoň něco". Šla uličkou až dozadu a sedla si. Chvíli jen tak koukala z okna a poslouchala písničky ze sluchátek. To ji ale přestalo bavit a tak vytáhla knížku z batohu. Byl to Slumdog Millionaire. Jak to tak vytahovala z batohu, všimla si dvou kluků, sedících přes uličku.
Prohlédla si je důkladněji a zjistila, že jednoho z nich zná, že je ze stejného města. Oba seděli s očima přilepenýma na obrazovky notebooků a občas si něco řekli. V tom se na ní ten, co ho neznala, podíval. Pohlédla na něj svým typickým zamračeným pohledem, pokrčila rameny a začala se věnovat knížce. Od té chvíle si jich přestala všímat. Když vystupovala z autobusu, zjistila, že i ten druhý kluk je ze stejného města, protože při vystupování se na ni podíval a pustil ji před sebe, aby se nesrazili. Ani to ji neomráčilo, na chvíli potěšilo, ale hned to pustila z hlavy, protože byla zabraná do svých myšlenek.

O šest dní později se ve škole, jen tak mimoděk, přihlásila na facebook a tam jí čekalo překvapení. Šťouchnutí od neznámého kluka. "Hmm, toho neznám, kdo to asi může být...". Tohle si říkala, když to zpracovala ve své hlavě a ještě celý den o tom přemýšlela. Řekla o tom svým kamarádkám, ale ty také nic nevěděly. Jen si později všimly, že je ze stejného města jako ona. Pořád jí to vrtalo hlavou. Ten den, i ten následující. Potom si vzpomněla! Byl to ten kluk z autobusu, co se na ni podíval. Po dlouhém přemýšlení mu nakonec šťouchnutí oplatila.

Další den jela domů zase ve stejnou dobu, stejně jako před týdnem. Tentokrát byl autobus plný, takže si ho nemohla celý prohlédnout a zapadla hned na první volnou sedačku. V polovině cesty se autobus nečekaně vyprázdnil a tak si šla sednout o trochu víc dozadu, na volnou dvousedačku. Chvíli ještě stála, než se ulička vyprázdnila a v tom ho uviděla. Seděl zase u uličky, vykloněný a díval se na neučité místo. Jen co ho uviděla, zapadla na tu nejbližší sedačku a snažila se, aby byla vidět celou cestu co nejméně. Stejně jí to moc nevyšlo a u dveří se zase potkali. Ani se na něj nepodívala a vystřelila přímou cestou domů.

O pár hodin později, když se znova přihlásila na facebook, měla tam další šťouchnutí. Štouchla ho zpět a dál se o to nestarala. Jen si říkala, co po ní ten kluk asi chce. O další dva dny se nudila a tak si facebook zapnula znovu. A měla tam zprávu! Od něj!! Psal jí, jestli je to ta hezká slečna, co s ním občas jezdí autobusem. Byla z toho úplně "paf", ale odepsala mu. Ten víkend si napsali ještě další zprávy a když zjistil, že je online, napsal jí i na chatu.

A tím začlo jejich dobrodružství. Psali si celý týden a on jí pozval na zmrzlinu. Přijala to a o víkendu se viděli poprvé. Druhý den znovu, další víkend zase...

Vyhoďme ho z kola ven - Ken Kesey

21. července 2011 v 19:06 | J.
Asi před týdnem jsem dočetla další kousek z povinné četby - Vyhoďme ho z kola ven - a dost mě to zaujalo. Nevím, kdo to četl, ale já z toho měla strach. Když mi bylo asi pět, díval se můj brácha na filmovou verzi knížky (Přelet nad kukaččím hnízdem) a potom mě tím strašil. Vždycky říkal, že když ho budu zlobit, nechá mi udělat lobotomii... O těchto prázdninách jsem šla do knihovny a paní knihovnice mi řekla, abych si tu knížku přečetla. Říkala jsem si: "tak jo, když ji nebudu chtít číst, prostě ji nechám být...". Asi dva týdny mi knížka ležela na poličce, a já se pořád nemohla odhodlat. Nakonec to ale přišlo a já sebrala všechnu svoji odvahu a překvapivě mě to dost překvapilo .

Knížku vlastně vypráví Indián Bromden, který předstírá, že je hluchoněmý, aby mohl vyslechnout rozhovory sestry, vedoucí oddělení, slečny Ratchedové. Bromden vlastně často trpí halucinacemi - zdá se mu, že "velká sestra" nechá vpouštět mlhu atd. Příběh vlastně začíná tím, že na oddělení přichází nový pacient, Patrick Randle McMurphy. McMurphy není chorobomyslný, jen se chtěl vyhnout pracovní farmě a proto předstírá, že je blázen. Postupně se seznámí se spoustou dalších obyvatelů blázince a vytváří si mezi nimi velmi silné postavení. Slečna Ratchedová to všechno sleduje, nechává ho, aby s ní vláčel jak chtěl, ale přitom v duchu plánuje pomstu. Nechá Patricka, aby si s pacienty vyjel na ryby, hrát basketbal atd. Jednou to ale McMurphy přepískne (pozve na oddělení své přítelkyně a všichni se tam opijí). Nejvíce sestru zraní, když najde jednoho pacienta s McMurphyho přítelkyní. Billy je z toho tak zaražený a spáchá sebevraždu, McMurphyho to tak dostane, že chce sestru uškrtit, ale odtrhnout ho od ní. Na několik týdnu McMurphy zmizí, a když se vrátí, zjistí jeho přátelé, že mu doktoři udělali lobotomii a je z něj pouhopouhá živoucí troska. To nemohou překousnout a v noci ho Bromden uškrtí a uteče...

Tím vlastně tenhle příběh končí. Podle knížky natočil i Miloš Forman film. Hned po tom, co jsem knížku dočetla, zjišťovala jsem, co vlastně lobotomie je. Takže je to operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Z toho ale stejně nejsem moc rozumná, protože nejsem neurochirurg .


Tenhle román je psaný ich-formou. Indián Bromden má bohatý jazykový projev, způsobený částečně i svojí chorobou. Je velmi nespolehlivým vypravečem, protože se nikdy neví, jestli události jsou pravdivé nebo se odehrávají v náčelníkové hlavě. Způsob jakým mluví McMurphy je dosti neohrabaný, a taky nespisovný. Používá různá nářečí, slang, argot...
Slohový postup je vyprávěcí, náčelník často používá přezdívky (velká sestra, černí frajeři,..)

Hlavní postavy: • Indián Bromden - vypravěč příběhu, který trpí halucinacemi. Fyzicky je velmi vyspělý s ohromnou sílou. Na povrch se zdá tichý, nesebevědomý, přitom je ale velmi mazaný - daří se mu předstírat, že je hluchoněmý, aby mohl vyslechnout většinu rozhovorů, které nejsou určeny pro uši pacientů. Po zabití McMurphyho utíká z léčeby a chce se vrátit do míst, kde vyrůstal.
• Patrick Randle McMurphy - muž, o němž vlastně celý příběh je. Rebelant, který přichází do Oregonu do léčebny proto, aby se vyhnul povinným pracem na pracovní farmě. Ze začátku se mu daří ovládat oddělení, ale na konci je přemožen hlavní sestrou a ztrácí sám nad sebou kontrolu. Z milosti je posléze zabit Indiánem Bromdenem.
• slečna Ratchedová - představuje symbol totality, chce aby vše bylo seřazeno podle jejího řádu. McMurphy jí její snahu narušuje a proto ho chce potrestat.

Autor tím dílem chtěl ukázat prostředí v ústavech pro duševně choré, v nichž jsou izolováni a převychováváni lidé, kteří se nehodí do "našeho světa". Taky ukazuje nebezpečí moderní civilizace, která se snaží odstranit individualitu člověka.

Na to, jak jsem se téhle knížky ze začátku bála, mě vážně dostala. Moc se mi líbila, vtáhla mě do děje a ukázala mi, jak to vlastně na takovýhle místech vypadá. Autor tady nedává čtenáři žádný prostor k tomu, aby při čtení přemýšlel o nečem jiném - spousta zvratů. Čtenář se prostě při tomhle čtení nemůže nudit. Je to první knížka co znám, jejíž hlavní postavou je duševně chorá osoba, takže to dodává úplně nový rozměr mému pohledu na svět.

Vážně jsem moc ráda, že jsem si tu knížku přečetla, protože mi přijde, že je to knížka s velkým "K". A takových není moc . Bye, bye!! :)



Mimochodem ve filmu hraje Jack Nicholson :)

Počátek

21. července 2011 v 18:15 | J.
Počátek, beginning, commencement, comienzo, Anfang, inizio...

Konec, end, fin, final, Ende, fine...
Počátek může mít mnoho významů. Začátek hodiny, dne, týdne, měsíce, roku, životního období, éry lidí nebo třeba začátek života na Zemi. Pro každého to znamená něco jiného. Vždy je to ale něco nového.
Aspoň jednou za život by člověk určitě chtěl začít znovu. Něco se stane a on touží a říká si: "Kéž bych mohl začít znovu...". Ale počátek něčeho nového je těžký. Nikdo neví, co se může stát, do čeho se vlastně pouští.

Mě osobně se při slově začátek vybaví nástup na střední. Strašně jsem se bála, protože jsem tam nikoho neznala. Přišla jsem do třídy a tam na mě koukalo dvacet pět dalších tváří, které jsem v životě neviděla. Přišla jsem k jedné holce, zeptala jsem se jí, jestli si můžu sednou a ona řekla, že ne! To mě dorazilo, ale snažila jsem se na povrch zůstat v pohodě. Pokrčila jsem rameny a šla k jiné lavici, tam jsem se zeptala a díky bohu, další spolužačka řekla ano. Od té doby jsme skvělé kamarádky a já bych ji ani za nic neměnila. Později jsem se seznámila ještě s dvěma dalšíma holkama a stala se z nás nerozlučná čtyřka . Ve třídě se sice moc neprojevuju, ale s těmihle třemi vím, že mě podrží za jakoukoli cenu.

Tímhle chci naznačit, že i když je začátek těžký, někdy je to to nejlepší. No, nejlepší asi ne, ale dobrý určitě. Tak jako jsem se bála na začátku, kdy jsem na střední nastupovala, bojím se teď, až ji budu opouštět. Bojím se, že něco ztratím, že o něco přijdu. Ale až tohle skončí, přijde zase začátek. Něco nového. A třeba to bude stejně dobré. Vlastně ne stejně, ale podobně určitě.

Prostě pro každého je začátek něco jiného, začátek školy, nového vztahu, přestěhování... I tak by se z toho ale mělo vytěžit co nejvíc.

S každým koncem začíná něco nového a je jen na Tobě, jestli to bude pokračovat dobrou nebo špatnou cestou... :) Bye, bye!!


Duchové

13. července 2011 v 12:26 | J.
I když je tohle můj první opravdový článek, stejně jsem se rozhodla napsat ho na tohle téma.. Myslíte, že duchové existují?? Že funguje vyvolávání duchů??

Podívala jsem na wikipedii, co stojí tam. Říkají, že duch je oživující princip, oddělující živé od mrtvého. Taky tam píšou že je to vlastně nehmotná, případně nesmrtelná schránka člověka, strašidlo, schopnost myšlení, chápání a poznávání atd.
Slovo "duch" se objevuje jak v náboženství, tak ve filosofii. V náboženství to znamená, že po smrti člověka, duch opouští jeho tělo a posléze se může zjevovat pozůstalým. Lze ho žádat o pomoc nebo o radu. Ve filosofii se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, jedná se o nositele rozumu a smyslu. Ve filosofii se prý zpravidla objevuje v různých protikladech, které význam zpřesňují.

Duch... sama nevím, jestli na duchy vůbec věřím. Když si kladu tuhle otázku a zamýšlím se nad ní, nevím co si mám odpovědět. Když jsem byla menší, duchy jsme párkrát s kamarády vyvolávali, ale stejně jsem tomu neveřila. Vždycky se nakonec ukázalo, že někdo "pohnul" se skleničkou, nebo "drcnul" do dvěří. Vzpomínám si, že jedna moje kamarádka na duchy vážně věřila a když s ní někdo chtěl jít na hřbitov, že se půjdou podívat, jestli tam duchové jsou nebo ne, nechtěla jít. Vážně si myslela, že tam jsou. Kluci se jí potom smáli, ale ona svoje přesvědčení stejně nezměnila, a stále na duchy věřila. Často o nich mluvila, že je vyvolávala tehdy a tehdy, ale já jí to stejně moc nevěřila. Říkala jsem si, že něco nehmotného přece nemůže pohnout skleničkou nebo dokonce dveřmi. A jestli se nám zjevují ve snu, tak to je jen produkt naší fantazie a ne, že se nám "dostanou do hlavy". Takže myslím, že na duchy nevěřím, a myslím, že mě nikdo o opaku nepřesvědčí.

I přesto se ale najdou lidé, kteří jsou tomu vážně oddaní. Všichni tyhle lidé jsou nadšení, když si myslí, že slyší nebo dokonce vidí něco neočekávaného.
Když ale připustím, že by duchové mohli existovat, je nutné z nich dělat příčinu našeho strachu?? Nedávno dávali v televizi Ducha s Patrickem Swayzeem a on taky nebyl moc děsivý. A co třeba kreslený Casper?? Je ale pravda, že kdyby se většina lidí ocitla v noci sama v domě, který je proslulý tím, že v něm je duch nějakého vraha, asi by se jich zmocnil pocit strachu. Soustředili by se, jestli něco neuslyší a každé šustnutí by jejich strach rozdráždilo ještě víc. Nakonec by byli tak vyděšení, že by to asi nevydrželi (upřímně, taky by mě to dost děsilo, i když na duchy nevěřím ).
Podle různých studií prý existují tisíce důkazů od tisíců badatelů, že duchové vážně existují. Strach z nich ale není oprávněný, jsou prý neškodní.

I po tom, co jsem si teď přečetla spoustu článků o duchách, stále nevím, jestli existují nebo ne. Je tolik teorií, že člověk vážně neví, čemu má věřit. Každopádně chci na závěr říct, že ať na duchy lidé věří nebo ne, je to čistě jejich věc a ostatní by je za jejich názor neměli odsuzovat, že?? :) Bye, bye!!



Zdroj: www. wikipedia.cz


Hi!

13. července 2011 v 10:35 | J.
Ahoj.. tohle je pro mě zatím něco zcela nového, ale vždycky jsem si přála mít vlastní blog. Když jsem byla menší několik jsem jich měla, ale nikdy jsem moc nevěděla co s nimi. Teď, když mi je skoro 18, jsem tenhle krok udělala znovu .

Takže abych o sobě něco řekla. Je mi skoro 17 a půl (18 mi bude v únoru). Bydlím v takovém malém městě, kde se skoro všichni znají, takže to je vlastně docela "drbárna" . Prostě ať jdete kamkoli, všichni vás vidí, všechno o vás vědí. Občas je to docela naprd (promiňte ten výraz). I když tady bydlím, do školy musím do dojíždět skoro 50 km, takže většinu času trávím na intru. Ten ale patří jiné škole, než té mojí, takže mě tam moc nemusí. Časem se s tím člověk smíří, ale stejně jsem mnohem radši dom a když je možnost, tak dojíždím. I přes tohle všechno jsem se snažila zachovat moje vztahy s bývalými spolužáky, ale moc se to nedaří.

Strašně ráda čtu. Ale vážně, nechci si nějak zvlášť fandit, ale pravděpodobně víc než ostatní. Teda aspoň mi to spousta lidí říká. Knížky jsou velkou součástí mého života. Přečetla jsem jich vážně hodně, a chci se s váma o ně podělit . Žádnou nejoblíbenější asi nemám, zaujalo mě jich mnohem víc. Jedny z těch vážně důležitých, co si myslím, že mi docela ovlivnily život jsou určitě Bídníci, Pilíře Země a teď tam patří i Vyhoďme ho z kola ven (Přelet nad kukaččím hnízdem). Doufám, že někdo, kdo je taky četl, mi sem napíše, co na ty knížky říká - moc by mě to potěšilo .

Další z věcí, co mám vážně ráda je hraní na klavír. Hraju už od první třídy, což je vlastně 12 let. Pff, tak dlouhá doba.. to mi ani nepřijde. Posledních pár let jsem si tiskla vlastní noty a učila se songy, které mám ráda ( My heart will go on, I will always love you, requiem for a dream atd). Teď čekám, až zase budu mít co slavit, aby mi rodiče nadělili zpěvník od the Beatles. Zatím o tom ví jenom mamka, ale doufám, že když o něm budu často mluvit, jednou ho dostanu. Ale nehraju jenom svoje písničky. Taky chodím do hudebky a tam hraju se svojí učitelkou. Občas mi dává dost zabrat, protože na intru nemám jak cvičit, tak je to někdy dost krizový . Kdybyste ale někdo znal nebo měl nějakou dobrou stránku, kde jsou noty stáhnout free, tak snad víte komu napsat.

Jednou bych chtěla cestovat. Strašně toužím po tom, že se jednou podívám do Paříže. Eiffelovka mě prostě strašně láká. Chci tam už od svých pěti, ale zatím mi to nikdo nesplnil. Asi si budu muset našetřit a vydat se tam sama . I když to se tam asi nedostanu nikdy. Taky se chci podívat do Londýna, Říma, Barcelony, Austrálie, na Stonehenge, do Holandska atd - ještě to je dost dlouhý seznam. Ale na prvním místě je úžasná Paříž a všechna její zákoutí.

Na jednu moji oblíbenou věc bych zapomněla - strašně ráda peču. A to cokoli. Nedávno jsem objevila kouzlo amerických cookies. Všichni doma se po nich mohli utlouct. I když jich byly tři nebo čtyři plechy, snědlo se to za 2 dny. Jenom jsme se sesedli k televizi a sušenky mizely. Teď chci upéct tátovi dort k narozeninám, ale vůbec nevím jaký. Zatím jsem měla v plánu dělat cheesecake Walnut Praline: http://www.101cheesecakerecipes.com/nut_based/maple_walnut.html. Dělal ho někdo?? Jestli jo, tak dejte vědět, jakej byl .

Myslím, že tohle pro začátek stačí, stejně si to asi moc lidí nepřečte, buď je to nebude vůbec zajímat, koho by to taky zajímalo. Nějaký informace o obyčejné holce, a nebo je odradí délka, protože jsem se trochu rozepsala. Když si to ale někdo přečte, tak vám moc děkuju a nechte mi tu nějakou zprávu :) Bye, bye!!
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI