Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

I´ll be waiting... (part I)

31. července 2011 v 13:51 | J.
Jen tak sedím a poslouchám I´ll be waiting od Lennyho Kravitze říkám si.. taky na mě někdo čeká?? A kupodivu odpověď je ano

Zítra odjíždím na měsíc(!) pryč. Za oceán, velkou louži. Skoro všichni si řeknou, teda ta se má. Já ale sama nevím jaké z toho mám pocity. Jasně, těším se, a strašně moc. Uvidím se ségrou, kterou vídám jen jednou do roka. Pravděpodobně si užiju super prázdniny. Ale na druhou stranu... měsíc být neustále s rodiči, mít je za "zadkem". Táta a jeho protivnost, kterou schválně neskrývá před ostatními, aby je všechny otrávil. Máma a její podlézaní tátovi, přetvařování - naoko ze sebe dělá kamarádku, ale jen co se otočíš, tak už je proti tobě. Vypadá to, že to přeháním, že jsem jako každá jiná puberťačka, ale je to vážně tak Smějící se.

A taky mě tu drží ještě neco, kvůli čemu nechci odjet. Můj přítel! Pche - to zní ještě víc, jak bych byla nějaká "ehm". Nepoznávám se, když tohle píšu, ale co, prostě to tak je. Před dvěma dny, jsme spolu tohle téma znovu řešili (odjezd a tak) a já mu říkala, co když se na tom festivalu, kam jedeš, zamiluješ do nějaké slečny - rovnovlasé, mnohem víc sportovně založené než já :-D. Řekl, že to se nestane a já chtěla vědět proč... stačilo by mi, kdyby řekl, že to tak prostě bude. Ale on mě překvapil a řekl: "proto, že Tě miluju".

Překvapilo mě to. Známe se vlastně 3 měsíce. Já mu neopověděla, že ho taky miluju. Ještě nikomu jsem to neřekla. Nikdy, nikomu. Vlastně jsem v tomhle ohledu dost zamrzlá. A přitom to vím, vím že ho taky miluju. Jenom to ze sebe prostě nedokážu vymáčknout. Asi je se mnou něco špatně. Přijde mi zvláštní se ho dotýkat, jen tak mimoděk ho obejmout...vážně jsem zvláštní. Ale tolik mě to mrzí. Chtěla bych být jako ostatní, projevit svoje city naplno. Říct jak to cítím Usmívající se.
Tohle je teda další důvod, prostě mám strach, že když se měsíc neuvidíme, odcizíme se. Už to nebude takové jako je to teď. Co když si nebudem mít co říct? Co když už mě nebude mít rád? Tuhle otázku si kladu poslední týden často. Vždycky večer před spaním si říkám: "pche, je to jen měsíc, to nic není, zvládnem to... mám ho ráda a to všechno přestojí...". S tímhle pocitem vždycky usínám, ale ráno, když se probudím, cítím to jinak... "Určitě to nezvládnem, odcizíme se.." a já mám potom zase ten divný pocit celý den, dokud nejdu spát a zase se neuklidním...

A najednou je odjezd už zítra a to mě dost děsí. Vážně mám strach, ale když to zvládli jiní, tak my taky ne? Mrkající Nejsme přece jedinní, že ne..??
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luky Luky | Web | 31. července 2011 v 16:39 | Reagovat

Pravdaže to zvládneš... nič sa neboj :) a keď ťa naozaj miluje, a aj ty jeho, tak sa za ten mesiac nič nestane... uvidíš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI