Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Srpen 2011

Irene

28. srpna 2011 v 22:49 | J.
Poslední věc, kterou ten večer slyšela, byla voda. Voda padající z oblohy, voda v odčerpávájcí pumpě. Krůpěje vody, které nesl vítr, aby je roztříštil o jejich dům. Doufám, že až se ráno probudím, bude všechno v pořádku, nikomu se nic nestane. Nebude tu voda.

Několik dní předtím si Jenny a její rodina pustili televizi, a zjistili, že se na jejich město řítí hurikán Irene. Evakuace jejich oblasti nebyla povinná, takže zůstali doma. "Stejně bychom neměli ani kam jít" řekli Jenny rodiče. "Zůstaneme doma a postaráme se o dům". Později jim zatelefonovali známí, že oni se evakuovat musí, jestli by mohli přijet k nim. "Dobře, přijeďte, ale k nám se to blíží taky". Jenny proto musela opustit svůj pokoj, a vystěhovat se do sklepa, aby u ní mohli bydlet kamarádi jejích rodičů s miminkem. Následující dny nakupovali zásoby, uklízeli věci a připravovali se na Irene. Ještě den předtím bylo počasí příliš krásné na to, aby si někdo pomyslel, že je čeká hurikán. Byla modrá obloha, slunce svítilo, ptáci zpívali. Druhý den, den D, bylo celé dopoledne pouze zataženo, když ještě jeli na poslední nákup. Vrátili se asi v 11. Pořád jen poprchávalo, nic extra. Ale čím víc se blížil večer, tím se více zatahovalo, přihuštoval déšť i vítr. Vypadalo to jako konec světa. Jenny se schoulila ve sklepě, a poslouchala vodu.

Dokud půjde elektřina, všechno bude dobré, říkala jsem si. Vždyť tady to přece nemůže být tak silné, musí se to vybouřit jinde, ne tady u nás. Vážně se bojím. Jestli vypnou elektřinu, tak to bude špatný. Pumpy přestanou pracovat, a sklep se pomalu zatopí.

Jenny si šla lehnout, a chtěla usnout, ale vůbec jí to nešlo. Prostě nemohla usnout. Rušily ji nejen ty pumpy, ale i pomyšlení na vypnutou elektřinu. Všichni nahoře už byly ticho. Asi spali. Jenom Jenny byla pořád vzhůru. Pořád a pořád, ještě hodně dlouho. Slyšela vítr, vodu, pumpy. Nakonec usla, ale velmi neklidným spánkem. Každou chvíli se převracela, nebo budila. Ráno, když se probudila, šla se podívat do druhé místnosti ve sklepě a tam voda byla! Sice jen pár centimetrů, ale byla tam! Pumpy to nezvládly a voda vytekla. Ven se ještě ani radši podívat nešla. Kdo ví, co se stalo venku?? A někdě jinde? Na horších místech? Hrozné na to jenom pomyslet.

Když vyšla ze sklepa, ještě nikdo nebyl vzhůru. Začla si tedy na záchod, a šla zpátky do sklepa. Jen dveře nahoře nechala otevřené. Ještě chvilku si poležela, až uslyšela nahoře hlasy. Rychle vyšla nahoře, uviděla mámu, tátu, "tetu a strejdu", prostě všechny.

Šli se společně podívat ven a viděli ohromnou spoušť...

pokračování příště, jestli budete chtít... :)

Floccinaucinihilipilification

25. srpna 2011 v 15:54 | J.
Floccinaucinihilipilification ... co to vlastně znamená??

Znamená to odhadnutí něčeho jako, že je to bezcenné.

Tak jak můžu psát článek o bezcennosti?? Nevím, co o tom napsat. Bezcenných věcí je spousta. Ale pro někoho se moho zdát důležité....


Co se stane, když už není??

21. srpna 2011 v 20:52
Občas se stane, že si takhle sedíme na záchodě a čteme si třeba knížku. Nemyslíme na nic jiného, jsme ve svém malém uzavřeném světě. Ale co se potom nestane. Sáhneme po papíře, zkoušíme ho nahmatat, pátráme rukou v místech, kde se obvykle nachází. Papír tam ale není. "Sakra, co teď?" řekne si skoro každý. Zamčený na záchodě, toaletní papír v nedohlednu. Asi si chvíli posedí, přemýšlí jestli není jiná možnost, a když zjistí, že to jinak nejde, stejně to musí udělat. Zvedne se, otevře dveře a zavolá: "Mamíí, podej mi toaleťák!!" Z druhé strany domu se ozve: "Co chceš??" "No toaleťák. Kde je??" "Ve skříni na chodbě, kde by asi byl." "A můžeš mi ho podat??" "No jo..."
Pár minut ještě počká a pak přijde záchrana. Maminka s papírem.... "Děkuju mami"
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI