Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Říjen 2011

Já a mé druhé já

23. října 2011 v 18:55 | J.
Žiju dva životy. Jeden je ten, kde jsem to vlastně já. Taková, jakou jsem se narodila. Ten se ale vlastně skoro vůbec neprojevuje. Možná jenom doma. A teď tady. Jsou to myšlenky, které mě napadnou hned. A pak ten druhý. Ten ve kterém jsem se přizpůsobila svému okolí. Ten život, ve kterém jsem hodně upovídaná, občas drzá, napadají mě rošťárny. Prostě věci, které bych nikdy neudělala, kdybych byla sama. Sama sebou. Nevím, čím to je, že potom, co se s někám poznám, dostane se na povrch takhle moje část. Část, kterou bych nejradši zasklila.

Přijde mi, že sama sebou jsem jenom tady. A doma, samozřejmě - jenže to je málokdy, když jsem většinu týdne na intru, kde to vůbec nemám ráda. Tady, na blogu, to je místo, kde to jsem já. Kde si můžu vylévat srdce, psát svoje myšlenky a idey. Tady začíná ta část mého já, ta opravdová. Ta, kterou jsem doopravdy.

De blanco y negro en coloreado

12. října 2011 v 16:36 | J.
Z černobíla do barevna. Život občas vypadá jako kdyby byl černobílý. Jen černá, bílá a odstíny šedivé. Co proto ale dělat? Co asi, vzít si pastelky a trochu si tu omalovánku života zpestřit :).

Třeba to, jak vidím svoji budoucnost. -- Jednou, za 10, možná 12 let budu mít domek, možná byt. Podle toho, jestli budu bydlet ve městě nebo někde v menším městečku, nebo na předměstí. Přijdu z práce, kde jsem celý den úporně psala články do novin. Sundám si své vysoké podpatky a pracovní kostýmek. Převleču se do nějakého super, super sportovního oblečení, svážu si svoje DLOUHÉ, ROVNÉ vlasy do culíku a půjdu si zaběhat :). Až se vrátím, bude na mě čekat moje nové mourovaté koťátko, já se osprchuju, sednu si k televizi a budu si uživat klidu doma. Můj byt/domek bude perfektní... přesně podle mých představ - malá, ale perfektně zařízená kuchyň do stříbrnošedivé barvy. Malý útulný obývák, s velkým gaučem, na kterým je teploučká deka a spousta polštářků. 2 stěny bude mít vymalované světle červeně, ty další obložené dřevem a u jedné z nich bude krb s plápolajícím ohněm. A ložnice? Ta bude ze všeho nejhezčí - velká postel s polštářky, velká knihovna a pracovní stůl. Všechno sladěno do oranžova, nábytek by byl středně světlé dřevo (myslím, že to je tmavý dub :D). Taky by tam byla velká spousta kytek :)...

Tak asi takhle vypadá moje budouctnost po tom, co si vezmu svoje zázračné pastelky a pustím se do ní. Takže taky vezměte pastelky a pusťte se do té své!! :)


"I smurf you" :)

6. října 2011 v 20:10 | J.
I smurf you, řekl Patrik Winslow na konci o Šmoulech, na který jsem včera koukala. Ok, dobře, každý asi pochopí, že to mělo znamenat I love you, ale i tak. Myslím, že tohle je docela dobré téma, na článek. Samozřejmě nemyslím šmouly, ale to, mít někoho rád a dokázat mu to říct. Sama o sobě vím, že já to moc dobře neumím. Jasně, řeknu to své mamce, to mám moc ráda, taky to řeknu o své kamarádce, na které mi taky moc záleží. Ale někomu, na kom hodně moc záleží (Usmívající se), to stále říct nedokážu. Jasně, můžu mu to napsat, ale to není ono.

Myslím, že slovo "milovat" spousta lidí nedoceňuje. Když si čtu například na facebooku statusy svých takzvaných kamarádů, kteří tam píšou, že se sice znají jenom osm dní, ale už se strašně moc milují, nepříjde mi to reálné. Po osmi dnech nemůže někdo někoho milovat. Natolik ho přece nezná ne? Za týden všechno stejně bude jinak, a oni se budou nenávidět. Sice po na tom člověku už po osmi dnech může záležet, ale milovat ho?? K tomu, aby mohl někoho milovat musí dospět časem ne? Nebo si to myslím jenom já?? Jenom já jsem ta divná, která to nedokáže do týdne?? Řekněte mi to prosím Usmívající se


Jako bez lásky...

6. října 2011 v 19:55 | J.
Říká se, že život bez elektřiny je jako v téhle době jako život bez lásky. V tuhle chvíli mi vlastně nezbývá nic jiného než souhlasit. Je to smutné. Co bysme dělali, kdyby nebyl facebook? Jak bysme se seznámili??

Než se objevil facebook, byli lidé.cz, před nimi to bylo icq a ještě předtím e-mail.. předtím možná smsky a telefonování. A předtím? Dopisy.. ty věci, na něž nebyla potřeba elektřina. Ke kterým si člověk musel sednout, zapřemýšlet o nich a potom je napsat. Vzít do ruky papír, pero a začít psát. Kdo tohle dělá ve 21. století?? Asi nikdo co? Sama upředňostňuju e-mail, icq.. cokoli, s čím nění taková práce.

Ale představte si to. TU Dobu. Žádné počítače, žádné telefony. Skoro žádné spojení. Taky žádná televize, žádná pračka, myčka, žehlička. Spousta lidí by v době bez elektřiny nemohla žít. Ale co kdyby se to stalo? Obrovský celosvětový blackout. Jak by lidé přežili? To zní jako ze sci-fi Smějící se.

Jen si takhle jet do práce, do školy, třeba metrem. A najednou! Nic! Všechno se zastaví, zhasne, přestane pracovat. Ti lidé začnou panikařit, šílet ("umřeme tady! Pomoc!"), žádná pomoc se k nim ale nedostane, zůstanou tam, protože elektřina nejde. Mrazáky a ledničky by přestaly mrazit, jídlo by se zkazilo. Lidé by se museli o sebe starat jako dřív. Sběrem, lovem. -- Nepředstavitelné --

Život by se vlastně na několik dní určitě zastavil. Protože všichni by doufali a hlavně se snažili přijít na to, kde se stala chyba. Ale elektřina už vlastně není. Budou se muset obejít bez ní. Došly všechny zdroje, z kterých ji lidé mohli vyrábět. Pro mnoho lidí to vypadá, že život pomalu končí. Mnozí si třeba z části uleví, uniknou svému dosavadnímu životu, který je ubíjel. Všichni si ale musí najít novou roli ve svém novém životě. To, jak přežít. Zařadit se do nového koloběhu života. Začít zase od začátku...

----

To by ale stačilo, žádný život bez elektřiny nás samozřejmě nečeká, protože vědci vždycky něco vymyslí, aby se tomu dalo zabránit. Takže nám nic nehrozí Usmívající se. Já si alespoň vybila svoji podivnou, trochu depresivní náladu při psaní tohohle textu a teď se jen můžu těšit domů k televizi a vyprání všeho oblečení tady z intru Smějící se -- no jo, jsem prostě člověk 21. století, bez elektřiny se neobejdu :)
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI