Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Listopad 2011

Nemá každá něco do sebe?

27. listopadu 2011 v 19:35 | J.
Ach, kdybych si tak dokázala vybrat. Vždyť skoro každá má něco do sebe. Brumbál a jeho schopnosti. Edward a jeho láska k Belle. I Spiderman má knížku, tak ho tu taky zmíním. Takže Spiderman a jeho.. hm, pavučiny. A co třeba Jean Valjean? To byl teprve charakter! Tóru Watanabe a Lisbeth Salander! Nedokážu si vybrat. A tohle je prosím jen stručný výpis z těch oblíbenějších knih. Ještě jsem zapomněla - Homer Wells a Pravidla moštárny, to je klasika!
Ne, prostě si nevyberu! :-) Asi to nemá cenu, jedině vytvořit nějakou svou vlastní. Potom by byla ona mou oblíbenou :).

No a co??

17. listopadu 2011 v 19:39 | J.
Co je na bisexualitě špatnýho?? Možná jsme se tak vlastně všichni narodili. Vychovala nás tak společnost! Kdyby to ty předchozí generace tolik neodsuzovaly, jak by to asi bylo teď? Však kolik lidí určitě zároveň přitahují obě pohlaví? Kolikrát se třeba dívám na film a říkám si: "teda, ta herečka je ale hezká!" A to přece neznamená, že bych byla homosexuální. Prostě se mi ta herečka líbí. Zrovna tak si to říkám u pěkných herců/zpěváků/kluků.
Už jako malé si holky místo toho, aby si hrály s Kenem, radši si vybraly Barbie - tu hezkou blondýnku. Na to přece nebylo nic špatnýho. Že to ale může být důkaz i toho, že jsme vlastně většina bisexuální, to nikoho nenapadlo. Ještě nám ji strkali pod nos. Hned o chvíli později, jen co jsme vyšli ven, a rodiče viděli někoho, kdo se nebál ukazovat svoji orientaci. To bylo řevu: "No tohle! Že se nestydí!... " A tak dále, samozřejmě.
A pod tímhle tlakem žijeme už od narození, pod podvědomím tlakem, kterým na nás působili rodiče a ně jejich rodiče a tak dál. Kdyby to tak nebylo, třeba by se sexualita v téhle době zas až tolik neřešila.





Nezapomeňte! Bisexualita není to, co hermafroditismus! :)

Co to vlastně je psaní???

17. listopadu 2011 v 19:13 | J.
Psaní, skládání písmenek a slov jen tak za sebe, nebo text, který může mát různé povahy. Může přivádět do rozpaků, může nechat člověka v zamyšlení, může být napínavý, až se od něj nelze odtrhnout. Také může mít podobu třeba milostného dopisu nebo reportáže. Psaní má mnoho podob. Jsou to první dětské podpisy, kterými se snaží zapůsobit na ostatní, nebo právě vydaná veleúspěšná kniha slavného autora. Všechno to má stejný původ. Stačilo vzít do ruky tužku a začít psát... Psaní je vlastně pro někoho jako droga. Jednou začne a už nejde přestat. Pořád by se psalo a psalo. Jenže, co když to najednou přejde? Už nejde psát. Ani deník, ani nic jiného. To nastává problém. Co dělat ve volném čase? Psaní se také dá přirovnat k zrcadlu. Když se na sebe podíváme do zrcadla, vidíme sami sebe zvenčí. Ale když se podíváme na slova, věty a myšlenky, které jsme vložili na papír, vidíme to, jací jsme uvnitř, vidíme naši náladu, všechno, co se může odrazit na tom, jak danou věc napíšeme. Pocity, náladu, chování. Občas psaní pomáhá ulevit duši. Lepší svěřit se se svými pocity papíru, než nějakému člověku, kterému skoro nevěřím. Může se mi ulevit, sice mi nikdo neřekne svůj názor, ale občas se i bez toho dá obejít. Může se stát, že odpověď najdeme právě v tom, co napíšeme. Takže, ať má psaní jakoukoliv podobu, vždycky je na něm něco krásného, ať jsou to úspěšné knihy, či první dětské pokusy. Vždy je na tom něco originálního. Něco, co ten člověk vydal ze sebe. To něco, čemu se dá říkat "psaní".
Mimochodem... tohle jsem napsala asi před 3, možná 4 roky, dneska jsem to našla, a říkala si, proč se o to nepodělit :)

Sam, Clover, Alex!! Kde jste?

10. listopadu 2011 v 20:31 | J.
Občas, když mi je mizerně mám chuť vrátit se do svých dětských let. Zvlášť v ty dny, kdy to cítím už od rána, že den bude tak říkajíc nanic. Dřív jsem nevěděla, co si s tím mám počít, jestli se jenom utápět v blbé náladě, nebo proti tomu něco podniknout. Najednou mě to ale napadlo! Vrátím se zpátky do doby, kdy mě nic takového netrápilo, do doby své nejoblíbenější pohádky. Vrátím se tam, no vlastně nevrátím, zase se do ní vžiju :) . Do doby Totally Spies! Mých tří kamarádek.

Právě předevčírem jsem to zkusila, pustila si na internetu ten úplně první díl a lepší to snad už být nemohlo. Hned potom jsem se zase cítila líp. Vžila jsem se do toho jejich života, přemýšlela nad jejich problémy, řešila jejich mise. Uvažovala jsem, kterou z nich mám nejradši a zase jsem se nemohla rozhodnout, jako vždycky :). Pohltily mě Cloveřiny zájmy o nákupy a kluky, Samino učení a Alexino nadšení pro sport. Byla jsem taky naštvaná na Mandy, protože se k nám chová jako kdyby jsme byly looseři. Potom jsem se zhoupla do Whoopu, kde nám Jerry řekl o naší nové misi. Tu jsme úspěšně splnily a vrátily se zpět na Bev High School. Užívaly si života a necíltily se mizerně. Potom šly na nákupy a nakonec domů, do krásného, super moderního pokoje, jaký jsem si vždycky přála, a ten svůj opravdový se podle něj snažila přestavět.

Pak díl skončil, ale já se už necítila, tak jako na začátku, předtím, než jsem si ho pustila, cítila jsem se mnohem, mnohem lépe. A to nepřeháním. Vážně mi to pomohlo. Moje opravdické starosti nabraly hned jiný směr, začala jsem se na ně dívat z jiného pohledu. A taky jsem byla ráda, že jsem se na "špionky" znovu podívala. Chyběly mi, kamarádky jedny. Teď to budu dělat mnohem častěji. Prostě, až jednou nebudu vědět coby, prostě pustím počítač a podívám se ně.

Abych nezapomněla, druhý den jsem si pustila Totally Spies! Le film! Sice nebyl v češtině, jen v angličtině a bez titulků, ale to vůbec nevadilo. Kdo chce, rozumí tomu. A hlavně, ta angličtina je tam vážně moc jednoduchá. Teď bych se na něj podívala znovu. Vlastně možná si zrovna pustím druhý díl, místo abych se naučila dějepis na zítra. Sice bych se na to měla podívat, ale Sam mi třeba poradí. To ona je ta nejchytřejší! Usmívající se



clover, sam&alex - totally-spies-clover photo
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI