Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Březen 2012

Jízdy?? Hmm ;)

29. března 2012 v 12:31 | J.
Dnes.. dnes k tomu došlo. Měla jsem zkoušky v autoškole. Přišla jsem celá vyklepaná z testů, že je určitě neudělám. A hádejte co? Testy na 100%. Byla jsem tak šťastná! :) S jízdou už jsem si hlavu nelámala, tu přece dám, jízdy mi vždycky šly.

A ejhle. Jen co vyjedu, co se asi tak nestane. Jedu si za autem, které staví na stopce, zastavím za ním a už si myslím, že to je super, jen se rozjet. Jen co odjede auto, pomalu se rozjedu taky.

No a pak, laskavý pan komisař, mě navedl na parkoviště, kde mi oznámil, že jsem udělala hrubý dopravní přestupek, nezastavila na stopku.

Ale já přece zastavila, říkala jsem si po tom, co jsme se s kamarádkou vystřídaly (ta mimochodem, vjela do protisměru, ale i tak jízdy udělala).

Od té doby už jsem vystřídala 6 stupňů nálady: nejdřív ještě v autě neuvěření, potom nepochopení. Venku předstírání lhostejnosti, abych nekazila radost holkám, potom smutek, rozčilení a teď?? Teď už se tomu jenom směju -- co na to taky jinýho, že? Vím, že jezdit umím, tohle byla jenom hloupost :).

Nejhorší z toho je, že ani můj učitel pořádně ze začátku nevěděl, za co mě komisař "vyrazil". Prostě pech, možná jsem mu nesedla :).

A poslední perlička! Potom, co jela druhá dvojce, holka, která jela ze stejného místa na stopce nezastavila a učitel jí dupnul na brzdu, protože to už věděl! Vážně, prostě pech. Ach jo..

No, doufám, že v tom nejsem jedinná, a že mě taky podpoříte svými případy :)

Moje země, moje město, můj svět

21. března 2012 v 16:15 | J.
Dnes jsem se byla projít a zjistila jsem, jak je vlastně moje město krásné. Vzala jsem si s sebou foťák a začala ta mánie :)
Tak jsem se rozhodla, že Vám tady ukážu pár ukázek...
Jaro v plném rozkvětu, už se to nedá vrátit zpět.

Jsem ráda, že nejenom rostlinky rostou, ale že si i zvířata probouzí. (Táta teda není moc rád, že se probouzí zrovna krtci, ale co).

Kupodivu jde vidět i na těch bunkrech, že na ně působí jaro. Jako na všechno.

Tam nahoře to vypadá taky jarně. I když o víkendu to žádný zázrak nebyl. Všude ještě moře sněhu.


A nakonec náš drahoušek, který si umí vždycky vybrat správné místo a čas pro šlofíka :)

Zkusíme hru na pravdu?

14. března 2012 v 11:12 | J.
Asi každý aspoň jednou v životě o něčem neřekl pravdu, a ne jednou. Malá nevinná lež přece nic nezkazí. Např když se mě rodiče zeptali (to mi bylo asi 7 let), jestli jsem večeřela a já řekla že jo, přitom to nebyla pravda. Oni na to nakonec přišli a řekli o mě, že jsem lhářka. Ale to byla přece jenom malá, malinká lež. Tím se nic nestalo, nikomu to neuškodilo.
V té době mě to ale strašně rozhodilo, že mi řekli "lhářko". Od té doby jsem se rozhodla říkat jenom pravdu...
Moc dlouho to samozřejmě nevydrželo. Prostě to nešlo stále mluvit jenom pravdu, protože vlastně jenom tím, že něco zatajíte, tak už neříkáte všechno -- taková polopravda, pololež.
Teď ale chci udělat pokus. Ode dneška, od téhle chvíle budu mluvit a psát jenom pravdu aspoň jeden týden. Vím, že to není moc, ale třeba mi to potom vydrží navždycky :).
Tak, to je asi k tomuhle všechno, musím jít totiž na autobus. A napsat mamce, aby mi nechodila naproti, protože nechci. Asi bych to měla nějak zaonačit -- vlastně ne -- to nemůžu :).

Útěk solniček z Margaritaville

5. března 2012 v 20:25 | J.
V jedno poklidné krásné ráno. Přesně takové, jaké bývá v našich vysněných městech -- ve městě, které má každý z nás utvořené ve své vlastní fantazii. Obyvatelé tohohle města se probouzí, slunce svítí, ptáci začínají zpívat. Prostě každý hned pozná, že tohle ráno je neobyčejné. Že se něco stane. První věc, co všechny napadne. Tenhle den bude zvláštní.

Nic je ale prozatím nenapadá. A když ano, tak něco dobrého. Jednička z matiky, dobrý oběd, nebo prostě jen den bez hádky. Cokoli, cokoli hezkého, protože v takový den se nemůže stát nic špatného.
V tom se ale pletou, protože jen co se "vykopou" ze svých postelí, dojdou do koupelen, kde udělají všechny svoje ranní rituály a zasednou ke stolu, aby posnídali, všimnou si, že je něco špatně. Ale co?? Říkají si. Nic se tady nezměnilo, tak proč mám takový pocit?
Přijde jim to všem divné, ale stejně si nevšimnou, že jim něco chybí. Ráno přece sůl není potřeba. Všichni tedy odchází do práce, škol, na nákup, nebo kamkoli jinam. Celé dopoledně proběhne jakž takž v pořádku, ale nikdo se nemůže zbavit toho divného pocitu. Co se stalo? Co chybí??

Mezitím, v době polední, si už některé maminy, co doma vaří oběd, všimnou co chybí. Vaří a vaří, ale jídlo jim nechutná. Co tomu chybí? Jasně, no přece sůl, řeknou si a jdou si pro solničku. Kde ale je?? Přece jsme ji někam neuklidili, když má své pevně dané místo, říkají si a začnou ji hledat.
Po x minutách a několika spálených jídlech, nebo "uteklých" polévkách či bramborách, je stejně nenajdou, a proto jídlo neosolí. Zatímco se doma tyto osoby nervují, že jejich jídlo nebude dokonalé, ostatní části rodin zatím nemají vůbec tušení, co se děje. Ale v tu chvíli, co přijdou na oběd, sednou si a dají si první sousto, dojde jim, co ráno chybělo. Solnička! To přece není možné, kam by se asi tak mohla podít? Vždyť ji dáváme vždy na stejně místo? To je divný, říká si každý.

Odpoledne, po neslaném obědě se všichni ti, co museli vařit svůj oběd bez soli rozhodnou, že to tak nenechají a rozjedou se do obchodů, aby doplnili své zásoby soli. Ta ale nikde není k dostání? Co teď? Co budeme dělat?? Začínají z toho být už dost nervózní, vždyť přece bez soli se nedá žít, co budou večeřet, když nemůžou jídlo osolit? Svět jako takový skončí, když není sůl, naříkají si. Celí zmatení se vrátí do svých domovů, a čekají na zbytek své rodiny, kdy se vrátí domů.

Jen co klapnou domovní dveře, letí za tím, kdo přišel a vyhrknou: "Hádej, co se stalo!!"
"Zmizela sůl, že jo?", odpoví ten druhý.
"Jakto víš? U vás v jídelně taky?? Nemožné!"

Ještě se chvíli takhle dohadují, čím to může být. Také zavolají všem svým známým a dozví se to samé. Sůl a všechny solničky zmizely!!

.....

A mezitím na slunné pláži, kdesi v Karibiku, na jednom nejmenovaném ostrově, se válí na pláži obrovská kupa soli a solničky na lehátkách se slunečními brýlemi. Ďábelsky se pochechtávají a užívají si zaslouženou dovolenou. Protože, kdo by chtěl být v jejich kůžu, že? Pořád jen stát na místě, nebo solit a jedinný s kým si můžou promluvit je pepřenka. Kvůli té, si ale musí pokaždé kýchnout.
Život solničkek asi není moc jednoduchý. :)


Pro ty, kdo by chtěli vědět, jak tohle dopadlo: Solničky se samozřejmě vrátili do Margaritaville a už nikdy své rodiny neopustili. :)
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI