Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Útěk solniček z Margaritaville

5. března 2012 v 20:25 | J.
V jedno poklidné krásné ráno. Přesně takové, jaké bývá v našich vysněných městech -- ve městě, které má každý z nás utvořené ve své vlastní fantazii. Obyvatelé tohohle města se probouzí, slunce svítí, ptáci začínají zpívat. Prostě každý hned pozná, že tohle ráno je neobyčejné. Že se něco stane. První věc, co všechny napadne. Tenhle den bude zvláštní.

Nic je ale prozatím nenapadá. A když ano, tak něco dobrého. Jednička z matiky, dobrý oběd, nebo prostě jen den bez hádky. Cokoli, cokoli hezkého, protože v takový den se nemůže stát nic špatného.
V tom se ale pletou, protože jen co se "vykopou" ze svých postelí, dojdou do koupelen, kde udělají všechny svoje ranní rituály a zasednou ke stolu, aby posnídali, všimnou si, že je něco špatně. Ale co?? Říkají si. Nic se tady nezměnilo, tak proč mám takový pocit?
Přijde jim to všem divné, ale stejně si nevšimnou, že jim něco chybí. Ráno přece sůl není potřeba. Všichni tedy odchází do práce, škol, na nákup, nebo kamkoli jinam. Celé dopoledně proběhne jakž takž v pořádku, ale nikdo se nemůže zbavit toho divného pocitu. Co se stalo? Co chybí??

Mezitím, v době polední, si už některé maminy, co doma vaří oběd, všimnou co chybí. Vaří a vaří, ale jídlo jim nechutná. Co tomu chybí? Jasně, no přece sůl, řeknou si a jdou si pro solničku. Kde ale je?? Přece jsme ji někam neuklidili, když má své pevně dané místo, říkají si a začnou ji hledat.
Po x minutách a několika spálených jídlech, nebo "uteklých" polévkách či bramborách, je stejně nenajdou, a proto jídlo neosolí. Zatímco se doma tyto osoby nervují, že jejich jídlo nebude dokonalé, ostatní části rodin zatím nemají vůbec tušení, co se děje. Ale v tu chvíli, co přijdou na oběd, sednou si a dají si první sousto, dojde jim, co ráno chybělo. Solnička! To přece není možné, kam by se asi tak mohla podít? Vždyť ji dáváme vždy na stejně místo? To je divný, říká si každý.

Odpoledne, po neslaném obědě se všichni ti, co museli vařit svůj oběd bez soli rozhodnou, že to tak nenechají a rozjedou se do obchodů, aby doplnili své zásoby soli. Ta ale nikde není k dostání? Co teď? Co budeme dělat?? Začínají z toho být už dost nervózní, vždyť přece bez soli se nedá žít, co budou večeřet, když nemůžou jídlo osolit? Svět jako takový skončí, když není sůl, naříkají si. Celí zmatení se vrátí do svých domovů, a čekají na zbytek své rodiny, kdy se vrátí domů.

Jen co klapnou domovní dveře, letí za tím, kdo přišel a vyhrknou: "Hádej, co se stalo!!"
"Zmizela sůl, že jo?", odpoví ten druhý.
"Jakto víš? U vás v jídelně taky?? Nemožné!"

Ještě se chvíli takhle dohadují, čím to může být. Také zavolají všem svým známým a dozví se to samé. Sůl a všechny solničky zmizely!!

.....

A mezitím na slunné pláži, kdesi v Karibiku, na jednom nejmenovaném ostrově, se válí na pláži obrovská kupa soli a solničky na lehátkách se slunečními brýlemi. Ďábelsky se pochechtávají a užívají si zaslouženou dovolenou. Protože, kdo by chtěl být v jejich kůžu, že? Pořád jen stát na místě, nebo solit a jedinný s kým si můžou promluvit je pepřenka. Kvůli té, si ale musí pokaždé kýchnout.
Život solničkek asi není moc jednoduchý. :)


Pro ty, kdo by chtěli vědět, jak tohle dopadlo: Solničky se samozřejmě vrátili do Margaritaville a už nikdy své rodiny neopustili. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI