Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb.
Honoré de Balzac

Květen 2012

Poslední zvonění

19. května 2012 v 19:54 | J.
Snad každý student ocení den školy, kdy se nemusí učit. Tenhle den sice nastal, ale úplně zadarmo to pro nás, studenty, nebylo. Byl to den posledního zvonění. Jen co několik odvážlivců vystoupilo z autobusu, hned se kolem nich seskupila banda čtvrťáků v různých kostýmech. V pyžamech, jako bezdomovci, nebo v retro stylu. Všichni křičeli, cinkali, pískali a hlavně chtěli drobné do kasičky.
Když jsme to my, stále sedící v autobuse viděli, rychle jsme vyběhli předními dveřmi, abychom jim utekli. To se sice povedlo, ale jenom na chvíli. Před školou nás čekala mnohem těžší zkouška. Jedny dveře, spousta barvy, velké množství octu a samozřejmě další maturanti. Nakonec jsme i tohle přečkali a říkali si, že to nejhorší je určitě za námi. Ale jak se říká - skutek utek.
Po dvou vyučovacích hodinách, při kterých se stejně nic nedělo, protože na chodbách byl takový hluk, že bychom stejně nic neslyšeli, přišel na řadu koncert. Na školním dvoře zazněly naposledy hlasy "žabích" maturantek a maturantů.
Když koncert skončil, přišla pro nás, třeťáky, snad ta nejhorší chvíle. Pasování. Na dvoře byly rozestavené židličky pro studenty z ostatních ročníků.
Abych upřesnila, co vlastně pasování znamená. Je to pár úkolů připravených čtvrťáky pro třeťáky, aby se ujistili, že jsou schopni "převzít po nich velení ve škole". Stát se mazáky.
První třída si to odbyla překvapivě rychle. Byli na ně mírnější, než o něco později na nás, nebo na další třídu. Jen jim "upravili" účes, přešli s kelímkem vody na hlavě, udělali kotrmelec, trochu je pomoučili, odpověděli na otázku a to bylo všechno. A vlastně dostali diplom.
Za to ta naše třída si to užila pořádně. Po samozřejmém učesání přišlo na řadu lovení jablka z vody bez pomoci rukou, hned potom, bez utření, vylovení bonbónu z mouky (taky samozřejmě pusou). Hned na to, jsme ochutnali cosi hnědého, zapili to čímsi zeleným a nakonec, jako chuťovku jsme měli něco modrého. Po téhle zvláštní zkušenosti nás donutili najít v krabici plné slizu malou skleněnou kuličku a zatočit obručí kolem boků. Tohle všechno ale bylo pořád dobré, protože přišla část nejhorší. Ulička smrti. Několik metrů dlouhá plachta, plná vody a mýdla, přes kterou se muselo přejít. To ale nestačilo. Okolo stálo několik čtvrťáků a všichni po nás stříkali vodu, ocet, voňavku, prostě všechno, co bylo po ruce. Nakonec, a to byla opravdu poslední část, se nás zeptali na pár otázek a pasovali šerpou z toaletního papíru. Byla ale radost podívat se na své spolužáky a vědět, že v tom nejste sami, protože všechni vypadali hrozně.
Jako poslední přišla na řadu třída kluků. Samozřejmě jim upravili vizáž, jako všem ostatním. Potom museli prohledat velkou část plastových odpadků a najít v nich tři lahve skleněné. To bylo časově omezené. Následujícím úkolem bylo vypít cosi hnědého. Asi to nebylo moc dobré, protože nikdo se u toho netvářil nadšeně. Poté ale přišel snad ten nejzábavnější úkol. Teda aspoň pro nás diváky. Úkolem pasovaných bylo schovat se pod papírové krabice do 10 vteřin, jinak je pokropili vodou z konvice, kbelíku, nebo z obou naráz. Většinou to nikdo nezvládl a nebo si "zalévač" našel skulinku v jeho úkrytu a vodu lil přímo do ní. Spousta lidí se u toho úkolu nasmála. Jeden z posledních úkolů spočíval v tom, že pasovaní jezdili na malém kole mezi maturanty a ti po nich házeli velké balóny. Úplně poslední bylo samozřejmě odpovídaní na otázky.
I přes tohle všechno jsme všichni přežili bez nějaké újmy na zdraví. Občas utrpěla pouze naše ega. A díky tomu, že jsme se překonali a podstoupili toto, víme, že příští rok se my vyřádíme na ročnících po nás. Teď z nás jsou mazáci, kteří jsou "pány" školy.

Bonjour Paris, Au revoir Paris!

11. května 2012 v 20:39 | J.
O krásná Paříži, konečně se mi splnil sen. 12 let o Tobě sním, a teď, konečně se mi to podařilo. A jsi vážně překrásná. Lepší město jsem nikdy neviděla. A že jsem jich navštívila nemálo.

Tak a teď, abych to vysvětlila. Minulý týden se mi splnil můj odvěký sen. Navštívit Paříž. Krásných (krátkých) pět dní. I přes to, že počasí nám zrovna nevyšlo, musím uznat, že lepší už to být nemohlo. Eiffelovka. Sacre Coeur. Versailles. Montmartre.
Jednou se tam přestěhuju. Můj nový sen. Sice francouzsky neumím ani slovo, ale do té doby to zvládnu.

První den, hned asi o půl osmé ráno, ještě rozespalí a unavení z celonoční jízdy autobusem, jsme zastavili před Ní. Kolem liduprázdno, jak jen asi tak brzy může být. Pan průvodce k nám prohodil pár zajímavostí a pak nás nechal svému osudu. Stoupli jsme se tedy do už pomalu se formulující fronty a čekali do půl desáté (!) na otevření pokladny. Zima byla příšerná, ale stálo to za to. Když jsme vycházeli po schodech nahoru, rychle jsme se zahřáli a výhled z druhého patra? Naprosto dokonalý. Viděla jsem vše, co jsem chtěla.
Po téhle zkušenosti a pár dalších procházkách, jsme se nechali večer dovézt do hotelu, naproto vyčerpaní a kolem desáté usnuli.

Druhý den hned ráno nás autobus dovezl do Versailles. Snad každý druhý autobus tu byl z Česka - neuvěřitelné! Ale ty zahrady byly taky k neuvěření. Spousta fontán, soch a potom, když začala hrát hudba a fontány stříkaly do rytmu - páni! Husí kůži z hudby už jsem dlouho neměla :). Odpoledne proběhlo další prošlapávání bot po Paříži a speciálně po Montmartru. Sacre Coeur se spoustu lidí, a černošských "zlodějíčků", kteří se vám snažili vnutit svoje výrobky za nehorázné ceny. I to k tomu ale patří.

Poslední den nás čekala snad ta nejhorší a jediná špatná část. Ani jsme nevěděli, že to bude takhle šílené. Louvre. Skoro 6 hodin úmorného chození jeho širokými chodbami mezi spoustou obrazů, které jsem ani neznala. Neříkám, že jsem úplný laik na umělecká díla, ale tohle už vážně bylo moc. Antické sochy byly moc hezké, to mám ráda. O Řecko a Řím jsem se vždycky zajímala, ale obrazy, které mají pořád stejný námět prostě nejsou mou parketou.
A ta fronta u miniobrázku Mony Lisy? Šílená! Jednoduše šílená! A když jsem hledala i DaVinciho další díla, nenašla jsem je.

To je ale jedno, i tak to byl nejlepší výlet, jaký jsme kdy zažila. Paříž zůstane mou jedničkou navždy.
LAYOUT BY: GORMAL
PICTURES BY: JAREK KUBICKI